Jak to ve skutečnosti je? - Hadí uštknutí

8. kapitola – Hadí uštknutí


„Profesore! Profesore Snape!“ Christina byla ráda, že ho vidí. Měla takové tušení, že nikdo jiný jí pomoct nemůže. Právě se ho snažila dohonit poté, co se zvedl od večeře a rychlými kroky si to namířil k východu z Velké síně. Proč měla poslední dobou nepříjemný pocit, že se jí vyhýbá?
Neochotně se zastavil. Kdyby na něho volala někde v opuštěné chodbě, nejspíš by jen zrychlil v chůzi a nepočkal, ale tady, před zraky ostatních kolegů včetně Brumbála, si tuto radost dopřát nemohl. Na výběr neměl. Pomalu se otočil a snažil se ji odradit alespoň pohledem. Ke své velké nelibosti neúspěšně.
„Mohla bych s vámi mluvit?“ Snažila se důrazem svého pohledu přinutit ho, aby ji hned neodmítl. „Prosím, je to důležité.“
Ve své nepřístupnosti nehodlal ustoupit. „Je mi líto, ale mám neodkladnou práci, která je také důležitá. Bude to muset počkat, omluvte mě.“
Nemohla ho nechat odejít. Teď už ne. Zoufale potřebovala radu, další názor, cokoliv, co jí pomůže dostat se ve svém pátrání dál… Chytla ho za ruku. „Týká se to Egona,“ zašeptala sotva slyšitelně.
Vyprostil se z jejího sevření, k odchodu se ale neměl. „Vy jste s tím nepřestala? Zatraceně, co si myslíte, že zjistíte. Ničím mu už nemůžete pomoct, je mrtvý.“ Vadilo mu, že je tak posedlá hledáním něčeho, co neexistuje. „Nicméně je od vás milé, že jste mě alespoň nechala najíst a nekazila mi chuť před večeří.“ Kysele se ušklíbl, otočil se k ní zády a definitivně se rozešel ke dveřím.
„A týká se to taky Nymfadory Tonksové…“ naposled zkusila upoutat jeho pozornost.
Zastavil se uprostřed pohybu. „Pojďte se mnou.“
Neváhala ani vteřinu a poslušně ho následovala. Zamířil do první prázdné učebny, počkal, až vejde a zavřel za nimi dveře. Poté na ně ukázal hůlkou a tiše pronesl zaklínadlo. Otočil se ke Christině. „Mluvte.“
Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu. „Totiž, napadlo mě, že Egonova smrt nějak souvisí s tím, co se stalo Tonksové.“ Podívala se na něj pohledem plným očekávání. Doufala, že se jí nevysměje.
Čekal leccos, ale že přijde s tímhle nápadem…to by ho nikdy nenapadlo. „Jste si jistá, že už se cítíte lépe?“ Pochybovačně se na ni zahleděl. „Začínám mít trochu obavy o váš psychický stav.“
Na tváři se jí usadil pohrdlivý úšklebek. „Ale prosím vás, copak vám někdy záleželo na druhých?“ Neupřímně se zasmála. „Cítím se, jak nejlépe to jde za situace, kdy mi zemřel přítel.“ V jejích očích se objevil lesk. „Máte mi za zlé, že se snažím zjistit, kdo za to sakra může!“
„Přece víte, že se to zjistit nedá.“ Snažil se mluvit klidným tónem.
„Pouze za předpokladu, že podlehl zraněním z bitvy.“ Zvláštně se na něj podívala. „Co když je ale ten předpoklad chybný? Remus mi řekl, že jeho stav nebyl tak vážný…“
Severus si povzdechl. Neměl náladu se hádat, ona si bude stále stát za svým. „Můžete mi tedy laskavě prozradit, jak jste přišla na to, že je tu podobnost s případem Tonksové?“
Christina se zarazila. Sama nevěděla jistě, proč ji to napadlo. Bylo pro ni těžké vysvětlit svou domněnku, ještě tak křehkou a snadno zpochybnitelnou, ale byla to jediné, co zatím má. Přinejmenším stála za ověření.
„Je přece pravda, že stav Tonksové byl stejně tak neočekávaný a nevysvětlitelný… Prostě téměř zničehonic málem zemřela a ani teď nemá k smrti daleko. Myslím, že třeba Egona potkalo to samé, ale neměl tolik štěstí jako ona…“ Koutek jejího oka opustila první slza, rychle ji ale setřela. Nesměla být slabá.
„Navíc, tohle napsal nejspíš krátce předtím, než zemřel.“ Podala mu malý papírek s jedním slovem. „Držel to v ruce.“
Přečetl ho a zarazil se. Začínal se ho zmocňovat pocit, že možná má v něčem pravdu. „Co si myslíte, že to znamená?“
„Bohužel nemám zdání.“ Vypadala, že je za to na sebe upřímně naštvaná.

„Á, Severusi, měl bys minutku?“ Profesor lektvarů v duchu zaklel. ʻTady prostě člověk nemá chvíli klidu.ʼ Podruhé za den byl nucen zastavit se a věnovat se zase něčemu jinému než své práci. Ke své smůle byl zastaven Brumbálem. Zkuste něco odmítnout svému šéfovi…
„Ale samozřejmě, pane řediteli.“
„Už se ti podařilo zjistit něco bližšího o tom jedu?“ Brumbál se tvářil vážně. Obvyklé ohníčky v jeho očích scházely.
Severovi unikl unavený povzdech. „Dělám na tom, pane, ale hadů je skutečně velké množství.“
„Jak se vůbec daří naší pacientce?“ Opět ten vážný tón.
„Je stabilní, s komplikacemi si madam Pomfreyová rychle poradila. Ale pomohlo by jí, kdybychom už našli vhodný protijed,“ neochotně doplnil lektvarový mág. Nerad si připouštěl neúspěch a sdělovat řediteli tyto zprávy pro něj tedy nebylo právě příjemné.

O několik dní zpátky:

ʻSkvěle, prostě výborně, tos zase jednou zabodoval, Egone. Takhle se nechat zesměšnit tím umaštěným netopýrem.ʼ Egon právě rozzuřeně vyběhl z domu č. 12 na Grimmauldově náměstí. ʻProč jsem ho na místě neproklel?ʼ Vztekal se, protože utrpěla jeho mužská pýcha. A před Christinou. Slíbil si, že se mu pomstí a už klidnější se z blízkého parčíku přemístil do Bradavic. Brumbál s ním chtěl v soukromí probrat jeho zdržení, respektive jisté dva smrtijedy.
Jakmile se ocitl na pozemcích Bradavic, nemohl se ubránit vzpomínkám na dobu, kdy tu studoval on sám. Z melancholie ho ale vzápětí vytrhl nepříliš vzdálený výkřik bolesti. Ženský výkřik. Rozeběhl se k místu, odkud vyšel.
Na kraji Zapovězeného lesa seděla v trávě dívka a držela se za levou nohu. Na čele jí vyrazil studený pot a nepatrně se třásla. Jakmile uviděla Egona, zavolala z posledních sil: „Prosím, pomozte mi!“
„Co se vám stalo? Napadl vás někdo?“ S obavami se na dívku zadíval. „Jste v pořádku?“
„Zrovna...zrovna jsem se vracela od Hagrida, ale nebyl…nebyl doma a najednou,“ sykla bolestí a nohu si chytila pevněji, „najednou jsem ucítila prudkou bolest v noze. Kousnul mě jakýsi had, ale já…nechápu to, jen tak zničehonic…nic jsem mu neudělala, vážně…“
„Pšš, to stačí, uklidněte se. Poznala jste ho?“
Dívka se na něj s obavami podívala. „V tom je…v tom je ten problém. Nikdy jsem takového hada neviděla…“ znovu zkřivila tvář bolestí.
Egon okamžitě vyčaroval nosítka, naložil ji na ně a spěchal na ošetřovnu.
„To bude v pořádku, uvidíte.“
„Hermiona. Hermiona Grangerová.“
„Bude to dobré, Hermiono, jen klidně ležte.“
Nezdržoval se s klepáním a prudce vrazil dovnitř.
„Rychle, potřebuji madam Pomfreyovou,“ vybafl na Grace, která právě dávala jakýsi lektvar jednomu pacientovi.
„Hned ji zavolám, položte ji tady.“ Ukázala na nejbližší postel a odběhla do vedlejší místnosti. V mžiku byla zpátky spolu s hlavní ošetřovatelkou.
Tvář madam Pomfreyové se při pohledu na Hermionu starostlivě zamračila. „Co se jí proboha stalo?“
Egon jí ve zkratce pověděl vše, co mu Hermiona řekla.
„Budeme jí muset dát univerzální protijed, dokud nezjistíme, co to bylo za hada. Ale měla by se z toho dostat.“ Přívětivě se na Egona zadívala. „Díky vám, že jste ji sem včas přinesl.“
Musel asi vypadat trochu roztřeseně, protože se na něj vzápětí otočila Grace a zeptala se ho, jestli je v pořádku. Ihned se ohradil, že se cítí naprosto skvěle.
„Ale určitě vás to muselo rozhodit, vždyť se celý třesete.“ Starostlivě se na něj podívala. „Pojďte se mnou,“ řekla tónem nepřipouštějícím námitky a zmizela ve vedlejších dveřích. Nestačil zaprotestovat, nezbylo mu nic jiného než ji následovat.
Ocitl se v malé obdélníkové místnůstce. Podél každé ze čtyř jejích stěn stály řady polic, které obsahovaly velké množství rozmanitých lektvarů. Grace právě otvírala jednu lahvičku a trochu z ní ulila do malé skleničky. Podala ji Egonovi.
„Něco na uklidnění.“
„To je od vás milé, slečno…“
„Raileyová.“
„Slečno Raileyová,“ usmál se. „Ale je mi fajn.“
Grace k němu popošla trochu blíž. Opět se usmála. „Ale no tak, já jsem tu přece léčitelka a vidím, že vám to pomůže. Chcete snad zpochybňovat můj úsudek?“
„Ne, to bych si nedovolil.“ Natáhl ruku a přijal skleničku. „Co bych mohl odmítnout krásné ženě?“
Zatvářila se potěšeně. „Jsem Grace.“ Natáhla k němu ruku.
„Promiňte, nepředstavil jsem se. Egon Weaver, bystrozor a nový…“ Zarazil se. „Nový obdivovatel vaší krásy.“ Ruku jí stiskl.
„Myslela jsem si to…“ Na její tváři se objevil záhadný úsměv.
Ulevilo se mu. Pak si ale vzpomněl, že musí za Brumbálem. Málem na to kvůli té dívce zapomněl…
Ředitele jeho příhoda velmi zaujala. Podrobně se vyptával a chtěl vědět všechny detaily. Nakonec se tvářil znepokojeně. Egon mu ještě ve stručnosti pověděl o příhodě se smrtijedy a opustil jeho kabinet. Cestou ho napadlo zajít se podívat na ošetřovnu…jak je na tom slečna… Grangerová…

„Události jsou v pohybu, můj pane.“
„To slyším velice rád. Jestli se vše zdaří, víš, že odměna tě nemine.“
„Bude mi potěšením, můj pane. A co uděláme s naším zdrojem?“
„Vše potřebné už víme, je načase se ho zbavit… Nemůžeme si dovolit, aby byl plán prozrazen… Mimochodem, máš ho ještě?“
„Samozřejmě, pane.“
„Brzy se pro něj najde další použití.“